Jak jsme už informovali, Zemědělský týdeník po více než dvaceti šesti letech končí a slučuje se s týdeníkem Zemědělec. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u zrodu obou periodik, díky výbornému kolektivu v obou titulech jsme řadu let informovali o dění v našem zemědělství, o jeho problémech, úspěších, ale také nezdarech. Vždy jsme se snažili o jeho propagaci, proto jsme kdysi také založili například Den Zemědělce, akci Naše pole a některé další.
Velice mě proto mrzí, že tento resort nemá přes tyto snahy v naší společnosti z různých důvodů bohužel takové renomé, jaké by si bezesporu zasloužil. Snažili jsme se důvody, proč tomu tak je, vždy jasně a pokud možno objektivně pojmenovat. Jak už to bývá, někdo s námi souhlasil, někdo ne, ale věřte, že naším záměrem bylo vždy stát na straně poctivých zemědělců, těch, kteří hledají nové cesty, prosazují moderní přístupy, respektují to, že jde o odvětví, které je úzce spojeno s půdou, přírodou či životním prostředím.
Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl v agrární žurnalistice pokračovat teď i v týdeníku Zemědělec. Čeká mě sice trochu jiná práce, věřím ale, že stále mám co říct. Na druhou stranu zachováme webové stránky týdeníku, které denně navštěvuje až několik stovek čtenářů.
Tento krok přitom nastává v době, kdy v mém životě došlo k smutné události. Odešla mně a oběma našim dcerám, které se rovněž řadu let podíly na vydávání Zemědělského týdeníku, náhle manželka a maminka Jana, která mě provázela při mém novinářském životě více než čtyřicet let a věřte, nebylo to mnohdy vůbec jednoduché. Úspěchy se střídaly s nezdary, doslova stejně, jak se zpívá v jednom evergreenu: Jednou si dole, jednou nahoře! Když se na to ale dívám zpětně, jsem přesvědčen, že to mělo cenu a doufám, že to bude mít svou hodnotu i nadále. A o to se v týdeníku Zemědělec budu snažit především.
