Na svých cestách v zahraničí mě vždy zaujalo, s jakým respektem se tam mluví o postavení zemědělců ve společnosti. Uznává se jejich přínos pro krajinu, pracovitost, obtížné podmínky pro jejich podnikání. S úctou o nich mluví nejen politici, ale třeba i novináři a další profese.
Tento pocit rozhodně však nemám u nás doma. Zatímco za hranicemi prakticky nikdo nezkoumá, že zemědělci mají tři traktory na padesát hektarů, že jsou špičkově vybaveni další technikou, že na to dostávají nemalé dotace, vyšší, než je tomu u nás, tady je to zcela jinak. Velice časté je použití několika podpásovek, jako například, že si moderní stroje zemědělci kupují za „naše“ dotace, že chodí stále s nataženými rukami. Jaksi se zapomene na to, že do práce chodí v sezóně prakticky nepřetržitě, že zemědělská výroba je biologický proces, do kterého vstupuje na začátku každého vegetačního roku mnoho neznámých, že zvířata není možné vypnout přes víkend jako některé výrobní linky. Ony totiž, ty „potvory“, chtějí, představte si, stále žrát!
Slyšeli jsme nedávno o zemědělcích, že se jim to jezdí v drahých traktorech protestovat, když na ně dostali prostředky ze státního. Nyní se o nich někteří vyjadřují skoro jako o příživnících, když požadují náhrady za škody, které jim způsobily dubnové mrazy. Do toho zapadají třeba výrazy bývalého ministra financí, který chtěl být vtipný a sdělil, že se právě vrátil z prohlídky svých plantáží ananasu, všechno zmrzlo, proto mu ministr zemědělství z veřejných prostředků jistě taky pomůže.
Samozřejmě, vděčné publikum se vždycky najde, stačí se podívat na některé blogy nebo diskuse na sociálních sítích. Že to vede ke znevážení práce desetitisíců spoluobčanů, kteří se starají o naši potravu, nevadí. Hlavně že jsem oslovil své příznivce a oni mi za můj „štěpný“ humor zatleskají. Každý si o tom můžeme myslet co chceme, mě, upřímně, to štve, a hodně!
