I když zejména v posledních letech se u nás zvyšuje výměra zemědělské půdy, která patří těm, kteří na ní hospodaří, stále většina pozemků používaných k zemědělské výrobě je pronajata. Není to ale nic divného, platí to i o původních členských zemích unie. I v nich je zřejmý úbytek počtu zemědělských podniků, zvyšování jejich výměry, a tudíž i podílu pronajaté půdy. Ti, kteří skončí s hospodařením, si totiž půdu většinou nechávají a svým sousedům ji raději pronajímají. A proč by ne! Pachtovné je tam totiž už mnoho let na poměrně slušné úrovni a znamená příjemný pravidelný příjem.
Jenže to samé už začíná platit i u nás. Jestliže ještě před několika málo lety se nájemné v řadě případů vyplácelo většinou naturálně, třeba v podobě několika pytlů obilí nebo poražených prasat, v současné době to je již zcela jinak. Podle údajů Agrární komory dokonce nyní roční nájemné, které zemědělci v celém Česku zaplatí majitelům půdy, dosáhlo úrovně, kterou podniky obdrží za stejnou dobu na dotacích. Jinými slovy, aby mohli hospodařit, musí vše, co dostanou z unie a ze státního rozpočtu, odevzdat majitelům půdy.
Příčina této, dá se říct radikální změny za poměrně krátkou dobu, je jasná. Cena půdy hlavně v posledním desetiletí rapidně vzrostla a podle různých údajů už dosáhla vyšší úrovně, než je průměr unie. Důvod je nutné spatřovat zejména v přístupu těch, kteří přijali pravidla, která u nás v současné době platí pro prodej zemědělské půdy. Ve většině vyspělých zemí totiž platí určitá ochrana zemědělců, kteří na půdě hospodaří a mají ji pronajatu. Majitel, pokud ji chce prodat, to musí nájemci přinejmenším alespoň oznámit, když už ten nemá předkupní právo. Tato zásada u nás bohužel neprošla, takže v Česku vlastně platí pravidla divokého západu. Nezřídka se proto stává, že majitel půdy ji prodá kdejakému překupníkovi za poměrně mrzký peníz, jen aby zabezpečil svou rodinu, tento spekulant pak obratem tu samou půdu nabídne zemědělci, který na ní hospodaří a který ani nevěděl, že byla na prodej.
Je fakt, že zemědělská půda patří k nejcennějšímu, co máme. Pravidla, která o jejím prodeji u nás platí, svědčí ale o tom, že si jí tato společnost jako celek neváží. Neznám zemědělce, pro kterého by nebyla cenná, každý ví, že je základním zdrojem pro jeho podnikání. Stačí se ale podívat, kolik lidí na překupnictví s ní zbohatlo. Kolik lidí možná i za úplatky ji bez mrknutí oka prodalo k výstavbě různých marketů, skladů, satelitních městeček, zbytečných komunikací apod. Čísla o úbytku zemědělské půdy jsou doslova alarmující, zdá se, že to nikoho nevzrušuje. Pokud se to ale nezmění, pachtovné bude i nadále evidentně růst a ze zemědělství bude odčerpávat tolik potřebné prostředky, třeba na ochranu proti erozi, zvyšování úrodnosti půdy, budování vododržných zařízení apod.
