Demonstrace před úředem vlády ČR minulý týden podle pořadatelů přinesla změnu v přístupu vlády k národnímu strategickému plánu, když bylo zrušeno uvažované zastropování přímých plateb, což bezesporu úspěchem je. K dalšímu požadavku, snížení podílu přímých dotací na první hektary, tzv. redistribuce, na původních deset procent, byl ovšem Fialův kabinet hluchý.
Ten sice snížil tento díl z uvažovaného stropu 30 na 23 procent a ministr zemědělství hovoří o přijatelném kompromisu, že je to ale nejvíc ze všech zemí unie, už ale nedodal. Pouze jeden z pobaltských států zvolil pro tyto platby 22procentí část, Německo 12procentní, všechny ostatní, tedy zbývajících 24 států, ponechalo minimální hranici, tedy deset procent. A to je to, co mě na celé věci zaráží. Proč třeba Francouzi nebo právě Němci, Slováci a třeba i Maďaři, kde je podíl velkých farem také poměrně značný, k radikálnímu navýšení redistribuce nepřistoupili?
Obě dnes už bohužel znesvářené strany, tedy Asociace soukromého zemědělství na jedné a Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR na druhé straně, o dopadech tohoto opatření mluví diametrálně odlišně. Asociace jásá, prý to přinese pro jejich členy, kterých je údajně kolem sedmi tisíc, zasloužené finanční prostředky navíc, o které byli až dosud obíráni, a proto se prý nemohli dostatečně rozvíjet.
Zástupci obou pořadatelů protestní demonstrace zase mluví o tom, že více peněz na takzvané první hektary vyvolá reakci od vlastníků půdy, kteří budou požadovat vyšší nájmy, což přinese další růst nákladů. Už to může být smrtelné právě pro menší podniky, kteří z vyšších dotací nedostanou nic nebo jen málo. Také oni totiž z velké části hospodaří na pronajaté půdě. A vyšší nájmy v době, kdy rostou mzdy a ceny energií, pohonných hmot, hnojiv, pesticidů a dalších prostředků nutných pro výrobu zemědělských komodit, budou negativně působit na nákladovost u velkých producentů.
Hovoří také o tom, že to odčerpá peníze, kterými právě jejich členové, chovatelé hospodářských zvířat, dotují hlavně výrobu mléka a masa. Všeobecně se ví, že zvláště chovy mléčného skotu a prasat jsou dlouhodobě ztrátové
a omezené prostředky způsobí další likvidaci těchto kategorií zvířat. V důsledku toho to vyvolá další snížení naší soběstačnosti a zvýšené dovozy potravin.
Rozhodně soudit nikoho nechci, rozsudek totiž udělá sama praxe. Ta nejlépe ukáže, kdo měl či neměl pravdu. Pokud to skutečně přinese peníze pro menší a ti zvýší svůj podíl, který je dosud marginální, na zásobování trhu a nahradí tak výpadek od produkčních zeměděců, budou tedy hlavně chovat více prasat a mléčných krav či dodávat více brambor, zeleniny, ovoce a dalších plodin, celospolečensky to bude dobrá věc. V případě, že to bude pro ně jen další sociální příspěvek a omezí to současné větší chovy obdobně, jako se to dělo v několika vlnách za posledních dvacet, třicet let, politická zodpovědnost padne na současnou vládu. Ekonomické dopady ovšem budou muset řešit ti, kterých se to týká a jak se s tím popasují, je otázka. Jestli se jejich předpovědi ale vyplní, v jejich kůži bych určitě být nechtěl.
