Fonio, známé v češtině jako rosička útlá, je vzácná obilovina, která je pro mnohé africké národy klíčovou potravinou. Rostlinka vyklíčí jen ze několik dní a lze ji sklidit za pouhých šest týdnů. Ačkoli je pěstování fonia, které patří k nejstarším obilovinám pěstovaným v Africe, fyzicky namáhavé, celý proces je poměrně jednoduchý a na sklizeň se lze spolehnout, říkají Bedikové, menšinové etnikum žijící v Senegalu. Trvají na tom, že rosička roste přirozeně tam, kde se běžné plodiny, jako je pšenice a rýže, pěstují obtížněji. Navíc se dobře přizpůsobuje klimatu, je výživná, chutná a lze ji skladovat mnohem déle než jiné obiloviny, informuje list The Guardian.
„Když přede mě postavíte fonio a zároveň něco z kukuřice, vyberu si vždy to první, protože fonio je mnohem zdravější. Při jeho pěstování se nepoužívají žádné chemikálie, prostě přirozeně roste a my ho pak sklízíme. Nic do něj nepřidáváme,“ říká Jean-Pierre Kamara z bedické vesnice.
Fonio se pyšní tolika blahodárnými účinky pro lidské tělo, že vědci a politici nyní vyzývají k tomu, aby se tato obilovina více rozšířila po celém kontinentu, a přispěla tak k zajištění potravy pro místní obyvatelstvo. Afričtí farmáři by se měli podle odborníků zaměřit také na další původní potraviny, jako je etiopský teff čili milička habešská známá v Česku také jako trpasličí proso, maniok a různé druhy prosa a luštěnin.
Výzva přichází v době, kdy OSN varuje, že zemím Afrického rohu hrozí hladomor, zatímco mnoho dalších zemí kontinentu bojuje s rostoucími cenami pšenice, které zapříčinila ruská invaze na Ukrajinu.
Tyto prastaré potraviny, které mají vyšší výživové hodnoty a jsou odolnější vůči suchu, by mohly napomoci zmírnit závislost afrického kontinentu na dovozu pšenice, rýže a kukuřice, které v Africe nelze tak snadno pěstovat. Návrh Africké rozvojové banky na zlepšení potravinové bezpečnosti investováním jedné miliardy dolarů (24,3 miliardy korun) do pěstování pšenice v Africe se setkal se skepsí, protože jen malá část kontinentu je pro pěstování této plodiny vhodná. Rýže, pšenice a kukuřice i tak v dnešní době převládají v jídelníčku místních obyvatel.
Senegal dováží přibližně 70 procent rýže, která je základní složkou místní moderní stravy. Domácí produkce, která čítá 436.000 tun, pochází jen ze čtyř regionů. Pšenice, která se v Senegalu nepěstuje, tvořila v roce 2020 dvě procenta jeho dovozu.
Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se v Senegalu v roce 2019 naopak vyprodukovalo pouze 5100 tun rosičky, přičemž většina z ní se pěstuje v okolí jihovýchodního regionu Kédougou. Snaha o zvýšení produkce se objevuje i například v sousední Guineji, která vyprodukovala 530.000 tun této obiloviny.
„V subsaharské Africe nebyla strava založena na pšenici. Nyní se ale trend mění a vše je plné pšenice, což způsobuje u obyvatel nemoci a obezitu,“ říká Michel Ghanem, agronom a spoluzakladatel Společnosti pro zapomenuté plodiny. Mnoho původních plodin, jako je teff, fonio a čirok, které lidé jedí dodnes, mezinárodní výzkumné organizace a investoři podle Ghanema dlouho zanedbávali. „Pokud jejich produkci podpoříme, mohly by zacelit nynější potravinový nedostatek,“ dodal.
Opomíjené potraviny mají podle odborníků několik výživových výhod. Často mají nižší glykemický index než mouka a bílá rýže a zároveň obsahují důležité mikroživiny. Výzkum zanedbávaných afrických plodin, který v 90. letech 20. století provedla americká Národní rada pro výzkum, zjistil, že fonio a proso jsou bohaté na esenciální aminokyselinu methionin, která v západní stravě často chybí, zatímco teff má vysoký obsah bílkovin, aminokyselin a železa. Rosičku západní výzkumníci často označovali jako „hladovou rýži“, protože ji díky značně rychlému a spolehlivému růstu lidé konzumovali v období nedostatku potravin.
„Imperialismus vnutil Africe a dalším kolonizovaným oblastem světa monokulturní zemědělství, které ničí biologickou rozmanitost místního zemědělství,“ uvedl Edie Mukiibi, viceprezident organizace Slow Food International, která vede kampaně na ochranu ohrožených místních potravinových kultur. V době kolonialismu byly velké plochy půdy zabrány pro plantáže, na nichž se pěstovaly plodiny určené na vývoz, jako je cukr, čaj a kakao, zatímco ve 20. století se v rámci takzvané zelené revoluce prosazovala myšlenka pěstování vysoce výnosných obilovin, dodal Mukiibi.
Plantáže podle viceprezidenta organizace rostly na globálním Jihu dál za podpory koloniálních vlád a nepřispívaly k přirozené biodiverzitě. Vymýtily se tak velké plochy rozmanité půdy. Kvůli nově vzniklým plantážím se změnil i způsob stravování, protože lidé již nemohli na půdě pěstovat své plodiny.
Původní obiloviny jsou však podle expertů mnohem vhodnější na pěstování, protože přežijí společně s dalšími plodinami, na rozdíl od přivezených plodin, které vyžadují speciální přizpůsobení podmínek, aby se jim dařilo.
Fonio se nicméně v poslední době dostává do módy a objevuje se i na jídelních lístcích restaurací v bohatších čtvrtích senegalského hlavního města Dakaru. Lékaři obilovinu doporučují pacientům s cukrovkou a propagují ji také humanitární organizace a značky zdravé výživy.
ČTK
Foto: acaculture.cz